Zalíbil se Vám dřevěný šperk? Při trošce šikovnosti,
značného úsilí a s velmi vysokým rizikem zranění, si můžete pokusit
vyrobit svůj vlastní výtvor. Nevíte jak? Zkuste se inspirovat následujícím
návodem.
Pro drobné dřevěné plastiky, což dřevěné šperky bezesporu jsou, budeme potřebovat tvrdé dřevo. Dle vyjádření Heleny je hrušeň nedostižitelná svojí jemností a krásou, avšak stejně dobře poslouží dřevo dalších ovocných stromů jako je třešeň, ořech či švestka.
Známá lípa se pro šperk hodí již méně, je pro tyto účely příliš řídká a měkká. Nicméně experimentům se meze nekladou.
Pro začátek Vám bude bohatě stačit pouze kus polínka, takže nemusíte disponovat motorovou pilou a jít kácet ihned celý strom. S výhodou se dá využít i kus silnější větve, která zbude např. z prořezávání stromu. (Pozn.: Obecně však platí, že nejlepší je dřevo pokácené v zimě, kdy má nejméně mízy. Bohužel peckoviny se prořezávají v pozdním jaru resp. nejpozději v létě, neboť jinak trpí klejotokem.)
Jelikož dřevo je živý přírodní materiál, který neustále pracuje, bylo by vhodné před začátkem práce, aby bylo aspoň trochu vyschlé, v ideálním případě na vlhkost okolního vzduchu. Pokud se dostanete k větším špalkům hrozí však při jejich rychlém schnutí popraskání. Toto lze omezit například tak, že špalek rozštípneme resp. rozřežeme po délce na menší díly, např. na čtvrtiny, zbavíme kůry a čela polena, kterými uniká nejvíce vlhkosti, natřeme jakoukoliv krycí barvou (email, latex apod.). [Pozn. pod čarou]
Velmi efektní je i kombinace s dalšími přírodními materiály jako je kůže, kousky korálů či perleti, zajímavě zbarvenými kamínky resp. silničními polodrahokamy. Dále lze s úspěchem využít i zbytky dýh, kousků smaltů či vytepané mědi apod. Jinými slovy fantazii se meze nekladou.
Pro zavěšení šperku na svoji hruď budete potřebovat různé špendlíky, šňůrky či dráty.
Při práci postupujeme na základě návrhu od hrubého štípání a řezání, po jemnější zpracování dláty, noži až po jemné pilování, broušení, ještě jemnější broušení až po nejjemnější broušení a leštění. Poslední činnost se provádí až do úplného vyčerpání. V této souvislosti si Vás dovolujeme upozornit, že je empiricky dokázáno, že v kterékoliv fázi Vás zákeřně a neočekávaně přepadne tvůrčí krize. Na tuto skutečnost byste měli upozornit předem své nejbližší. Jejich povinností je potom Vás hojně chválit a podporovat v dalším úsilím a tak zamezit případnému spálení či jinému znehodnocení již vytvořeného polotovaru budoucího díla.
Základní pomůckou řezbáře je tužka a papír. Před vlastním zpracováním dřeva byste si měli načrtnout, co vlastně chcete vyrobit, neboť v okamžiku, kdy oddělíte pilkou, dlátem či nožem kus materiálu, již ho nemůžete vrátit. Návrh stačí zpracovat pouze ideově, nejlépe však z různých pohledů.
Pokud neumíte kreslit, nepropadejte panice a vzpomeňte na svá školní léta. Stejně vždy nakonec vyjde něco jiného, než jste původně zamýšleli, až posléze je návrh definitivně opuštěn.
Při prvotním opracování dřeva je nutno mít na mysli, že jeho dalším zpracováním dochází již pouze k jeho úbytku (pouze zoufalci se pokouší přilepit to, co omylem již ufikli). Takže vždy počítáme s tím, že opracováním ubude minimálně 1/3 materiálu. Úplné laiky upozorňuji, že dřevo po vláknu štípáme a přes vlákno řežeme. Vnitřní díry odvrtáme nebo vyřízneme po předchozím odvrtání lupénkovou pilkou.
Získáme-li hrubý tvar nastupuje zpracování řezbářskými
dlátky. Zde platí přímá i nepřímá úměra současně: čím ostřejší nástroj, tím
přesnější a snadnější práce a zároveň nižší pravděpodobnost úrazu (neboť ostré
nářadí lépe vede). Z uvedeného vyplývá, že je nutno ostří nástrojů chránit
jako oko v hlavě a dbát o něj během práce pravidelným až neustálým obtahováním
o jemné brousky (vlhčíme nejlépe petrolejem). Místo brousků může posloužit i
kus hladké břidlice, mramoru či keramiky (např. z elektrických izolátorů
apod.).
Dlátem dáváme výrobku žádaný tvar, pilníky jej dolaďujeme. Při tvarování začneme ubírat nejprve čelní, pohledovou, stranu . Spíše než zrakem povrch díla zkoumáme hmatem.
Máme-li tvar, nastává nejhorší fáze celého procesu: broušení a leštění. Postupujeme od hrubších brusných papírů až k nejjemnějším. V závěrečných fázích broušení výrobek občas navlhčíme (např. otřením vlhkým hadrem). Navlhčením se postaví neobroušená vlákna a jdou tak lépe obrousit. Brousíme po zaschnutí.
Pokud se chcete i při této práci přiblížit profesionálům, tak vězte, že tito předzpracovaný kus materiálu si připevní k většímu kusu jiného dřeva (např. lepením, přičemž mezi lepené předměty vloží vrstvu novin, čímž se následně usnadní oddělení opracovaného dílu od podložky), který upevní svěrkami k pracovnímu stolu nebo do svěráku. Výhodou je, že nyní lze pracovat oběma rukama od těla a snížit tak riziko úrazu. Je-li výtvor vymodelován, oddělí se od základny a dopracuje se zbytek.
Dostanete-li se do fáze, kdy máte pocit, že dalším broušením přispíváte ke své duševní nerovnováze, hrozí Vám totální zblbnutí a současně již není co vylepšit, je nejvyšší čas přikročit k závěrečné úpravě povrchu Vašeho výtvoru.
Pro finální úpravu lze použít přírodní včelí vosk, mořidlo a bezbarvý lak či fermež se šelakem.
(Pozn.: Kombinujete-li různé přírodní materiály či chcete-li přilepit k broži zavírací špendlík, je nutno toto učinit před finální úpravou, neboť na mastném nedrží žádné lepidlo. Rovněž tak chcete-li šperk zavěšovat na šňůrku na krk, doporučujeme příslušnou dírku vyvrtat včas a nikoliv až v hotovém výrobku, protože v případě ujetí vrtáčku hrozí zničení již hotového díla, což by Vám jistě bylo líto).
Dle mého skromného názoru, nejjednodušší a nejrychlejší způsob, a zároveň s přijatelným výsledkem, je povrchová úprava včelím voskem, který se do výrobku zatře a následně přeleští suchým čistým hadrem.
Chceme-li získat různé barevné odstíny dřeva, nezbývá než přistoupit k moření. Abychom zabránili znečištění sebe či obdarované osoby mořidlem, doporučuji výrobek po moření přelakovat bezbarvým lakem a to vícekrát (cca 2 - 3 krát), přičemž mezi jednotlivými nátěry dílko lehce přebrousíme velmi jemným brusným papírem.
Varování: pokud Vás neumořilo broušení, tak to hrozí u šelakové politury, neboť jenom podkladových vrstev, tzv. „grund“, by mělo být aspoň čtyři. Vrchních vrstev natíráme pět, šest i více, přičemž každá vrstva je natírána šelakem různé hustoty (spodní vrstvy hustším, vrchní řidším).
Lněná resp. napouštěcí fermež je hořlavina zařazená do IV. třídy nebezpečnosti dle ČSN 650201, bod vzplanutí je cca 190°C. Hasí se prostředky s náplní chemické nebo vzduchomechanické pěny. POZOR! Fermež nasáklá v porézních materiálech, hadry, hobra, piliny apod., má sklon k samovznícení.
Šelak je přírodní pryskyřice žluté až červenohnědé barvy, produkovaná hmyzem, červcem lakovým Laccifer lacca. Je rozpustná v lihu. Používá se k přípravě laků, politur, pečetních vosků.
Úprava fermeží a šelakovou politurou je podle Vojty technologicky velmi náročná a detailní popis přesahuje rozsah tohoto návodu. Dřevo však získá krásnou patinu, vysoký lesk a teplé zbarvení do hnědočervena.
Ve zkratce se dá celý postup popsat následovně:
Fermež je mastná nátěrová hmota, která se používá jako podkladová vrstva pod šelak, neboť zatáhne póry. Fermež má být lehce zahřátá, ale pozor na požár, nezahřívat na ohni!!!! Stačí zahřát na slunci nebo ve vodní lázni. Nevsáklý přebytek fermeže je nutno setřít.
Přežijeme-li bez následků na majetku či zdraví natírání fermeží, přichází etapa ručního leštění šelakovou politurou, kterou, pokud jsme ji nekoupili již připravenou, získáme rozpuštěním šupinek šelaku v lihu (dále v textu pro zjednodušení používám, ač trochu nesprávně, místo šelaková politura jen „šelak“).
Šelak necháme lehce vsáknout. Co se nevsákne opět setřeme suchým hadrem. Na každou vrstvu nasypeme ještě do vlhka pemzu, která slouží jako jemný brusný prášek při leštění. Po zaschnutí lehkými pohyby povrch přeleštíme (u větších ploch se leští krouživými pohyby do osmičky). Tímto způsobem natíráme další a další vrstvy až do úplného vyčerpání.
Zdá se Vám to stále složité? Nechcete si kvůli několika málo šperkům kupovat hromadu nářadí? Nezoufejte, vždyť si nakonec můžete dřevěný šperk, s vědomím co to stojí úsilí, koupit od profesionálních výtvarníků …
[Pozn. pod čarou] Rychlost schnutí lze v amatérských podmínkách regulovat i tím, že dřevo vložíte do igelitového pytle, který je trochu pootevřen, popřípadě má několik děr tak, aby odvod přebytečné vlhkosti byl aspoň částečně regulován. Zde je nutná určitá ostražitost a hlídat, aby Vám polínko dříve než vyschne nezplesnivělo.
Článek "Dřevěný šperk" doposud ohodnotili 2 čtenáři průměrnou známkou 1.
